Paralely vědy a filosofie

22. 5. budu na konferenci v Brně mluvit o tom, jestli ekonomie potřebuje psychologii. Když budete mít cestu kolem, stavte se.

Abstrakt:
Stejně jako byla ve středověku filosofie považována za služku teologie, ekonomové měli dlouho sklon považovat za svoji služku psychologii. V klasickém manifestu „ekonomického přístupu“ Garyho Beckera (1978), který je programem ekonomického imperialismu činícího si nároky na zábor území tradičně nárokovaných ostatními společenskými vědami, hraje psychologie roli přinejlepším pomocnou a ještě musí o své místo na slunci soupeřit se sociobiologií. Dnes se však karta, zdá se, obrací – „psychologistická“ behaviorální ekonomie spojená například se jmény Daniela Kahnemana a Dana Arielyho získává přes zuřivý odpor části ekonomické profese prostor v předních žurnálech, podíl na Nobelových cenách a pozornost politiků i veřejnosti.
Moje prezentace se zaměří primárně na metodologické aspekty sporu mezi standardním a behaviorálně-ekonomickým přístupem. Budu analyzovat filosofické základy obou koncepcí, jejich silné a slabé stránky a problémy s jejich slučitelností. Prezentace by měla přispět k vyjasnění otázky, jestli a v jakém smyslu potřebuje ekonomie psychologii. Dotkneme se také toho, zda je homo economicus skutečně takové monstrum, jak bývá prezentován, a proč si ekonomové mnohdy nedělají vrásky s psychologickou (ne)realističností svých předpokladů.

Program konference zde.

Average is Over

Na nejnovější knihu Tylera Cowena Average is Over jsem se hodně těšil a o to větší je mé zklamání. Obsah knihy byl mnoha jinými dobře popsán (v domovské končině se o to postaral Marek Hudík (s. 2 odkazu)), takže se omezím pouze na sérii subjektivních povzdechů a nářků, abych si trochu zchladil žáhu.
Nejstručnější hodnocení by asi mohlo být to, že jde o knihu dokonale autistickou - Cowen kašle na čtenáře co se týče obsahu i organizace textu a prostě si tak volně povídá o věcech, které ho zajímají. Dozvíte se, co kde četl, koho potkal, co mu řekl, že dobře a rád hraje šachy, jak se seznámil se svojí ženou přes online seznamku a mezi řečí taky to, jak si zhruba představuje, že bude společnost vypadat za nějakých 20 let. Co v knize moc nenajdete, je analýza jdoucí nad úroveň anekdot o free-stylovém šachu a děvčatech, která jsou svědomitější než kluci, a proto úspěšnější na univerzitách.
Ale abych jen nenadával - díky tomu, že autor umí psát, je nesmírně inteligentní a má úžasný rozhled (to teď bez ironie), nejedná se o knihu vyloženě špatnou. Pokud se člověk tématem moc nezabývá, něco zajímavého se dozví, příjemně si počte a zadumá nad tím, kam ten svět spěje. Kniha je iritující zejména při představě, jak skvělé knihy by Cowen mohl psát, kdyby se o to snažil a nepublikoval věci, které napsal za čtrnáct dní po večerech na přilepšenou k profesorskému platu. Každopádně pokud máte čas jen na prvotřídní kvalitu, radši místo Cowenových knih sledujte jeho blog Marginal Revolution, k tématu si přečtěte Second Machine Age a s napětím očekávejte knihu Robina Hansona, futurologa s velkým F, o ekonomii budoucnosti (odkaz se mi nedaří najít, ale sliboval ji někde na svém blogu).

Zajímavosti z knihy:

• Bezpilotní letouny potřebují v zázemí větší personál než běžné stíhačky (až 300 lidí) a proto je dané odvětví více "labor intensive" než v minulosti.
• Po prvním čtvrtletí roku 2009 v USA prudce vystřelila produktivita práce - podle Cowena k tomu došlo proto, že krize představovala konečně příležitost zbavit se pracovníků, kteří nedělali nic jiného než potíže (ekonomickým jazykem "měli nulový mezní produkt"). Tito nešťastníci místo hned tak neseženou a nezaměstnanost se prý na předkrizové úrovně již nevrátí.
• Méně kvalitním univerzitám brzy začne téct do bot díky dobré dostupnosti velmi levného internetového vzdělávání. All hail to Coursera!
• "Top 1 %" budoucnosti bude podle Cowena spíš "top 10-15 %". Pokud se to splní, o čemž kniha moc nepřesvědčuje, je to dobrá zpráva s ohledem na šance se do elitního klubu dostat a špatná zpráva s ohledem na případné naděje příjmy elitního klubu redistribuovat mezi méně šťastné.

Hodnocení: 4/10

The Second Machine Age

Letos v lednu vyšla zajímavá knížka The Second Machine Age: Work, Progress, and Prosperity in a Time of Brilliant Technologies od Erika Brynjolfssona a Andewa McAffeeho z MIT. Kniha se zabývá aktuálním technologickým rozvojem a jeho očekávanými dopady na společnost. Současný bleskový vývoj autonomních strojů totiž překonává všechna racionální očekávání a pokořuje mety, které byly považovány ještě před několika málo lety za nedosažitelné.

První věk strojů nahradil s využitím energie motorů práci lidských svalů, druhý věk strojů nahrazuje zrychlujícím se tempem práci lidského mozku. Počítače, které Robert Sollow ještě před několika desítkami let viděl všude kromě statistik produktivity, konečně dokazují, čeho jsou skutečně schopny. Autoři staví svoje predikce na Mooreově zákonu (či spíše empirické generalizaci), podle něhož se každé dva roky zdvojnásobuje výpočetní síla našich strojů - v současnosti se dostáváme do situace, kdy tento exponenciální růst dospěl do pokročilého stadia s radikálním rozmachem reálných možností technologie každý rok (fig 3.3; logaritmická stupnice). V knize slouží k ilustraci této situace metafora šachovnice, kde na první políčko položíme jedno zrníčko rýže, na druhé dvě, na třetí čtyři atd. (2 na n-1 prostě) - v první polovině šachovnice se nic radikálního nestane, ale v okamžiku, kdy vstoupíme na polovinu druhou, má každý posun na další políčko zásadní dopady. To je doba, ve které se nacházíme právě teď.

Zajímavé postřehy a ponaučení z knihy:

• Nesnažte se soupeřit se stroji, musíte se s nimi naučit kooperovat. If you can't beat them, join them.
• Je velmi špatný nápad snažit se dnes budovat  kariéru v oblasti, kde vaše práce spočívá v rutinních úkolech - lhostejno, zda manuálních nebo intelektuálních. Tam, kde je potřeba kreativita a improvizace, místo pro lidi ještě nějakou dobu bude.
• Dopady nahrazování lidské práce prací strojů jsou až překvapivě rovnoměrné v rozvojových i rozvinutých zemích - stejné činnosti, které první podléhaly offshoringu, jsou zpravidla i první automatizovány.
• Inovace je možná víc než na objevování nových myšlenek (stavebních bloků) založena na rekombinaci těch stávajících. I kdyby se už nic nového nevymyslelo, dlouho bychom si vystačili i s aplikacemi starých věcí v nových souvislostech.
• Zejména na tyto rekombinace se hodí crowdsourcing a "víc hlav víc ví" - klíčová je v tomto kontextu role internetu, který zapojuje do světové vědomostní sítě miliony a miliardy myslí, které byly ještě před nedávnem izolovány v zapadlých koutech světa.
• HDP je s rostoucí digitalizací stále méně přesným ukazatelem životní úrovně - spousta dobrých věcí začíná být dost levná nebo dokonce zadarmo (jako Facebook, tenhle blog nebo Playstation Plus).
• Nerivalitní charakter digitálních statků vede i k tomu, že čím dál zásadnější roli bude hrát superstar efekt - koncentrace příjmu u těch nejlepších (fig 10.1; vlevo minulost, vpravo současnost/budoucnost).

Je toho ještě hodně, co by se dalo zmínit, a třeba se k tomu dostanu v některém z následujících příspěvků, ale pro dnešek je můj prokrastinační rozpočet vyčerpán. Knihu ale rozhodně doporučuji, byť není dokonalá a minimálně na implikacích svých zjištění mohli autoři víc zapracovat. 7/10.

P.S.: Oba grafy pocházejí z knihy.

Inkubátor II - Economics of the Future

Další z témat, které považuji za fascinující a v současné době zpracovatelné bez přílišných výletů do fantazie, je analýza pravděpodobných budoucích dopadů současných technologických trendů. Nedojde-li v brzké době ke konci civilizace, který mnozí s velkou chutí prorokují, dojde celkem určitě k permanentnímu ekonomickému zastarání mnoha exemplářů homo sapiens - stroje budou schopny efektivněji vykonávat veškeré činnosti, kterých je schopna valná část lidí.

Dalo by se namítnout, že se jedná pouze o problém realokace pracovní síly do jiných odvětví, jako tomu bylo vždy v minulosti. V době kdy ludité ničili stroje, které jim "braly práci", se skutečně jednalo pouze o dočasnou strukturální nezaměstnanost. V 21. století se ale možnosti uplatnění nekvalifikovaného (resp. nepříliš kvalifikovaného) pracovníka začínají vytrácet definitivně. Ještě před několika lety jsme vkládali naděje v to, že lidská schopnost orientace v prostoru a rozpoznávání objektů je nenahraditelná, ale v době kdy Google úspěšně otestoval na mnoha tisících kilometrů plně autonomní vozidla, zdá se taková naděje lichá. Stále se můžeme utěšovat tím, že v komunikaci s lidmi jsou pořád ještě nezbytní lidé, ale přiznejme si, že komunikační schopnosti nekvalifikovaného pracovníka zpravidla nejsou valné. Rovnovážná mzda v mnoha oborech bude patrně nezadržitelně padat směrem k nule, pod úroveň subsistence.

Klíčovou otázkou je, co si počít s těmito "zastaralými" lidmi? V tomto kontextu je naprosto aktuální otázka nepodmíněného minimálního příjmu, jakkoli se může zdát ještě dnes utopickou. Problém přerozdělování bude v budoucí společnosti, jež bude pravděpodobně mnohem více nerovná než ta naše, stále klíčovější. Budeme znárodňovat roboty? Dojde konečně na Marxovu komunistickou utopii, kde je výroba plně autonomní a člověk pouze kultivuje svůj vkus a hledá stále rafinovanější způsoby uspokojení svých choutek? Nebo v důsledku pokroku vojenských technologií spějeme do dystopie, kde se ekonomické elity ("vládci robotů") budou moci poprvé v dějinách přestat bát masových nepokojů ("chlapa s bouchačkou")? Těžko říct, každopádně podle mého názoru již dnes přišla doba, kdy se i takovýchto tématech dá napsat zcela seriózní interdisciplinární kvalifikační práce. Co o tom soudíte vy?

A Farewell to Alms

A Farewell to Alms: A Brief Economic History of the World Gregory Clarka je další historickou knihou, která místo beletristického narativu sází na klíčovou roli teorie, evoluční perspektivu a kvantitativní evidenci. Nakolik je silné postavení teorie klíčové pro to, aby bylo možné o dějinách říci něco vědeckého, tzn. cokoli více než využít historických kulis pro zajímavé vyprávění blízké historickému románu, vynikne nejlépe v kontrastu s nějakým významným dílem standardní historiografie. Pro mne byly v poslední době takovou kontrastní četbou Dějiny civilizací Fernanda Braudela - přestože se jedná o "reformní" práci, která by měla překonávat tradiční přístup "dějin bitev a králů" a otevřít se spolupráci s ostatními společenskými vědami v čele s ekonomií, čtenář neustále tápe, proč by kauzalita měla být právě tam, kde tvrdí Braudel, a zpravidla, pokud si chce z knihy vůbec něco odnést, je odkázán na to, aby prostě věřil expertnímu názoru autority. Nejde ani tak o to, že by vysvětlení nedávala smysl na rovině selského rozumu, ale spíše o problém, že selský rozum by pro stejné události mohl vymyslet padesát jiných, stejně přesvědčivých zdůvodnění.

Ale v této souvislosti zpět ke Clarkovi. Jeho text je v první řadě excelentním přehledem způsobu práce a výdobytků kvantitativního přístupu k historické problematice. Celý svět do průmyslové revoluce a valná část světa po ní se dá podle Clarka vysvětlit s pomocí malthusiánského principu populace - stoupnou-li reálné mzdy (v důsledku technologické inovace, morové epidemie, objevení nového kontinentu, atp.), stoupne počet dětí, které se dožijí reprodukčního věku a dojde k populačnímu růstu, který stlačí reálné mzdy zpět na úroveň subsistence, tj, na takovou úroveň, při které je čistý přírůstek populace nulový, mortalita a natalita v rovnováze až do příštího šoku. První (a možná poslední) událostí světové ekonomické historie, kterou je třeba nějak vysvětlovat, je tak průmyslová revoluce. Významný problém potom představuje to, že ji vysvětlit neumíme.

Clarkovo vlastní řešení (ve zkratce) staví na tom, že vyšší vrstva v Anglii před PR měla mnohem více přežívajících potomků, než nižší vrstvy. Ty se nezvládaly ani čistě reprodukovat, a proto ctnosti vládnoucí třídy prorůstaly (ať už z důvodů biologických nebo kulturních) společností směrem dolů - odtud lepší pracovní étos, který v důsledku umožnil trvalý hospodářský růst. Toto "eugenické" řešení mi moc nevoní a celkem zajímavě ho kritizuje např. Deirdre McCloskey (Burgeois Dignity, kap. 30-31). Problém bude nejspíš v tom, že Clark moc rychle shazuje ze stolu instituce na základě argumentů o dlouhém, příliš dlouhém období, a že jeho hypotéza o "vyšlechtěném" pracovním étosu nesedí na data o produktivitě imigrantů, která několikanásobně vystřelí v okamžiku, kdy překročí hranice (viz Robinson, Acemoglu, Why Nations Fail).

Clarkova kniha má nicméně mnohé co nabídnout i v případě, že centrální hypotézu nepřijmeme - na ochutnávku vybírám několik zajímavostí z nepřeberného bohatství grafů a údajů:

• Vyšší životní standard Angličanů oproti Japoncům či Číňanům ve staletích před PR lze přinejmenším částečně přičítat jejich chladnému vztahu k hygieně, který zvyšoval úmrtnost (zejména u dětí) a udržoval tím reálné mzdy relativně vysoko.
• Elementární gramotnost ve společnosti lze odhadovat podle toho, jaký podíl náhrobních kamenů obsahuje čísla "zaokrouhlená" na 5 či 10, nebo absurdně vysoký věk dožití - obojí naznačuje, že lidé netušili ani, jak jsou staří, a stříleli data "od oka".
• Mezi lety 1790 a 1913 století klesla cena lodní přepravy cca o 98% na tunu nákladu. První zaoceánské parníky potřebovaly na dopravu 200 tun nákladu 650 tun paliva. 
• Míra absencí dělníků v textilním průmyslu v Indii se v 19. a přinejmenším v první polovině 20. století pohybovala běžně nad 7 % (po svátcích či po výplatě spíše nad 10 %) a i když se pracovníci vůbec dostavili, byla jejich výkonnost tak nízká, že jich muselo být v továrně zaměstnáno několikrát více než ve srovnatelných provozech v Anglii. Zanedbatelná efektivita vedla k tomu, že suroviny pro textilní výrobu se běžně posílaly do Anglie na zpracování a pak zase zpátky na indický trh. Ani několikrát nižší mzdy nepřinesly indickým fabrikám konkurenční výhodu. 

Reader's Digest III

• Robin Hanson spekuluje o důsledcích přenesení lidské mysli do počítače. Je to hodně divoké, ale přinejmenším z ekonomického hlediska dobře promyšlené. Jako všechny Hansonovy zběsilé nápady stojí i tato poněkud dystopická vize budoucnosti za přečtení i za zamyšlení. "'We humans are made of meat, our brains run at the same speed, we take decades to build, and we must be trained individually.' In contrast, argues Hanson, em brain models could be run at many different speeds in order to match different tasks. Being made of electronics, and built quickly in factories, the em population could grow very fast, allowing the em economy to also grow very fast. It could even double monthly."
• Rober Frank se zamýšlí nad trhy, kde vítěz bere vše, a šancemi těch, kdo vítězové nejsou."Still, the growing market share of top sellers doesn’t invalidate the promise of small-scale creative energy. Using big data, producers can now take aim at highly idiosyncratic buyers, and online searches help many such buyers find just the quirky offerings they’re seeking."
• Jak by vypadal svět, kdyby neproběhla první světová válka? Tom Streithorst na Pierii tvrdí, že dost možná úplně stejně jako ten dnešní. Navíc se prý historikové začínají široce přiklánět k názoru, že WWI nebyla nevyhnutelným důsledkem imperialismu, kapitalismu, nacionalismu, xy-ismu (doplňte dle vlastního uvážení), jak jsme se vždycky jako malí učili, ale spíš výsledkem velmi nešťastné souhry velmi nepravděpodobných událostí. "If Archduke Franz Ferdinand’s driver not made a wrong turn, if Wilhelm II not been a close personal friend of the Austrian heir, if the Austrian Hungarian foreign ministry not been so dilatory, if the wife of the victor of the most recent French election not shot a newspaper editor because he published her husband’s salubrious love letters (no, really), if the British establishment not been distracted by the probability that Irish home rule would spark a civil war, Europe would have dodged the bullet in July 1914 and if a general war not broken out then, there is little reason to assume it would have become more likely later." Zní to tak absurdně, že to snad musí být pravda.

Autonomie výchovy

Na České pozici vyšel komentář, který se vrací k nedávno dosti diskutované problematice sexuální výchovy ve školách. K článku samotnému bych měl určitě výhrady, ale širší téma autonomie výchovy mi přijde velice zajímavé. Do jaké míry by měl mít rodič vliv na světonázor svého dítěte? A do jaké míry má/může zasahovat stát?

Na jedné straně máme liberální argument: Výchova by měla být co nejšířeji v gesci rodiče - rodič by měl mít právo co nejširší volby ohledně toho, jaké vzdělání svému dítěti dopřeje, včetně vzdělání domácího. Státem organizované vzdělávání a státem diktované kurikulum nevěstí nic dobrého - nízká kvalita; masovost; šedá průměrnost; nízká motivace a kvalifikace učitelů; přinejmenším implicitní etatistická/ nacionalistická/ environmentalistická/ euro-unijní propaganda (výčet reprezentativní, nikoli vyčerpávající); zastaralé pedagogické metody; změny studijního plánu tak, aby odpovídal potřebám současné znalostní ekonomiky, jsou pomalejší než evoluce dinosaurů. Tyto problémy lze patrně odvodit z obecných slabin jakéhokoli centrálně plánovaného odvětví - omezená zpětná vazba od konečného spotřebitele, malá flexibilita a možnost experimentování, absence tvořivé destrukce. K liberálnímu argumentu lze přidat i evoluční argument: je rozumné předpokládat, že rodič má upřímný zájem na prosperitě svého potomka coby nositele (poloviny) své genetické informace, anonymní politici a plánovači podobně přímočarý motiv postrádají.

Na straně druhé existuje, řekněme, konzervativní argument (pojmenování je zavádějící, ale lepší mě nenapadá): Mnoho rodičů není dostatečně intelektuálně vybaveno, aby i při nejlepší snaze mohli kvalifikovaně rozhodnout o vzdělávání svých potomků. Ti, kteří vybaveni jsou, mohou mít velmi pochybné ideologické motivy. Uvolnění vzdělávacích standardů povede k šíření nebezpečných memetických virů (čímž myslím různé fantasmagorie od fundamentalistického křesťanství/islámu přes New Age po konspirační teorie). Není možné zanedbávat roli vzdělávání při disciplinaci, vytváření skupinové identity přesahující socioekonomickou niku rodičů a množiny společných hodnot (sdílených velkých i menších vyprávění).

Výše nastíněné názory jsou pouze velmi zjednodušenými skicami branými s nadsázkou, ale nikoli jako karikatury. Zajímal by mě váš názor na tuto problematiku, potažmo doplnění argumentů, protože některé důležité jsem určitě zapomněl. Upřesňuji, že zde mi jde pouze o základní vzdělání - vyšší stupně představují specifický problém např. z hlediska přítomnosti signalizace, ale samozřejmě i jinak.

Reader's Digest II

Několik odkazů z poslední doby:

1. Bryan Caplan píše o dějinách prohibice v Rusku. Mimo jiné také cituje Lenina: "Whatever the peasant wants in the way of material things we will give him, as long as they do not imperil the health or morals of the nation." Jistou ironií je, že tato Leninova vize politiky odpovídá i dnešnímu článku Táni Fišerové, která by chtěla, aby vláda rozhodovala, která firma je natolik hodnotná, aby byla zachována, a která dostatečně mravná, aby byla vpuštěna do země.
2. Matt Ridley se zabývá otázkou nerovnosti a chudoby. Dobrá zpráva je, že obě v globálním měřítku klesají. Ridley přesto uzavírá svůj článek poměrně pesimisticky: "... we always have and always will care more about relative than absolute differences. This is no surprise to evolutionary biologists. (...) A few thousand years ago, the bloke with one more cow than the other bloke got the girl, and it would have cut little ice to try to reassure the loser by pointing out that he had more cows than his grandfather, that they were better cows, or that he had more than enough cows to feed himself anyway. What mattered was that he had fewer cows." Existence pozičních externalit je podle mého názoru jedním z nejsilnějších argumentů proti klasickému liberalismu, ale to by asi bylo na delší povídání. Doporučuji nicméně v této souvislosti pěknou knížku Roberta Franka The Darwin Economy.
3. Jan Keller, lídr ČSSD ve volbách do evropského parlamentu, prý prohlásil, že "nepotřebujeme takovou sjednocenou Evropu, kde si jednotlivé státy budou odčerpávat pracovní příležitosti, komplikovat si život daňovým dumpingem a zvyšovat nerovnost (nesouměřitelnost) mezi svým obyvatelstvem," (zdůraznění moje). Ke komentáři by toho bylo asi víc, ale v první řadě mi přijde fascinující, že profesor sociologie může být tak naprosto nepoznamenán ekonomickým myšlením, aby žil zcela v zajetí naivního vnímání ekonomických vztahů jako hry s nulovým součtem. Mimochodem o naivní zero-sum ekonomii píše pěkně Paul Rubin ve svém článku Folk Economics. Představu, že pracovní místa jsou jakousi fixní komoditou, kterou je nutné nějak rozdělovat, řadí k jednomu z pilířů lidové ekonomie.

Inkubátor I

V rubrice Inkubátor bych rád se čtenáři blogu diskutoval témata, která splňují následující kriteria:

1. Stojí mimo moji odbornost, nemám čas se jim sám věnovat, ale přesto mi přijdou velice zajímavá.
2. Rád bych je vnukl studentům jako inspiraci pro jejich kvalifikační práce. 
3. Někde se nachází kámen úrazu. Třeba v tom, že si místy nevím rady ani co se týče metody a dalších věcí, které bude nutné specifikovat, aby nějaký seriózní text mohl vzniknout.

Myšlenka je taková, že kolektivní brainstorming by mohl přispět k formulaci daného problému, která bude zpracovatelná, bude eventuálně zpracována a vznikne zajímavá a přínosná kvalifikační práce, v lepším případě následně i akademický paper. Vítány jsou i komentáře k tomu, zda tato Myšlenka není v nějakém směru zcela pomýlená.

Jako první vlaštovku tady mám následující:

Strategie popírání

Na základě anekdotické evidence jsem nabyl dojmu, že strategie zpochybňování vědeckého konsenzu jsou vždy de facto identické. Velmi zajímavé a provokativní by podle mého bylo srovnání konkrétních příkladů, jako je popírání evoluce, které je dnes už asi především doménou různých bláznů, a popírání globálního oteplování, kterým se má bohužel z nějakého důvodu tendenci diskreditovat mnoho jinak celkem rozumných libertariánů. Problém je, jak to provést - jednou metodou, která mne napadá, by byla prostá frekvenční analýza výskytu slov, jakou použil nedávno Haidt ve sporu s Harrisem, ale to je trochu hrubý a levný nástroj. Chtělo by to jít víc do hloubky a pohrát si například s konkrétními logickými klamy a rétorickými strategiemi. Nejsem ale kovaný v kvalitativním výzkumu, takže nevím, jak přesně by to šlo udělat - nějaký zdroj, který by podobnou metodu ilustroval?
Problematický je rovněž způsob, jakým identifikovat nějaké reprezentativní texty, na nichž by se analýza dala provést - kreacionisté (potažmo "inteligentní dizajnéři") mají, pokud vím, nějaké kanonické texty Kena Hama a Alvina Plantingy (k tomu viz Plantingův aktuální hrůzostrašný rozhovor pro Opinionator New York Times), ale neznám nic podobného pro popírače globálního oteplování - poradí někdo?

Reader's Digest

Několik snad zajímavých odkazů:

1. Alex Tabarrok píše o budoucnosti online vzdělávání. Vzhledem k de facto nulovým mezním nákladům na studenta očekává soupeření mezi masovými otevřenými online kurzy (MOOCy) v kvalitě, protože konkurenci nelze "podstřelit" cenou. Elitní univerzity však mohou být do budoucna spíše motivovány k zachování exkluzivity a omezení nabídky internetového vzdělávání.
2. Noah Smith opět dokazuje svůj velmi široký rozhled a dumá nad vztahem altruismu a sobectví (článek zajímavý především jako ukázka ekonomického přístupu) a nad perspektivami Rakouské školy, která je podle něho mrtvá, protože všechny její dobré myšlenky vstřebala neoklasika a vyjádřila je pro akademické ekonomy mnohem přijatelnějším jazykem. Pokud má Smith o Rakušanech pravdu, z odborného hlediska mě to moc netěší - příklad filosofie nám ale naštěstí ukazuje, že na mrtvých klasicích lze akademicky hodovat i stovky let po tom, co přestali být k čemukoli praktickému relevantní, takže o kariéru se snad zatím obávat nemusím.
3. Starší de Waalův esej uvádí do tématu evoluční morální psychologie, velmi zajímavé jsou pasáže o altruismu u zvířat.
4. Paul Bloom popisuje výzkum morálního povědomí batolat - článek mohl být kratší, ale experimenty jsou rozhodně zajímavé věcně i metodologicky. 

Posledně zmíněné texty jsou součástí četby k Bloomovu kurzu Moralities of Everyday Life na Coursera. Kurz je hodně elementární, takže člověk zběžně obeznámený s tématem, může hodně zrychlovat a překlikávat, ale jako odpočinková aktivita při večeři je určitě fajn.

O malé a velké politice

Robin Hanson, jeden z nejzajímavějších a nejprovokativnějších lidí, jejichž práci sleduji, píše o tom, proč lidé raději investují zdroje do prosazování a vyjadřování svých preferencí na úrovni "vysoké" (národní, globální) politiky, když by investice do politiky "malé", lokální měla mnohem větší šanci přivodit nějakou reálnou změnu. Odpověď je v zásadě ta, že politické aktivity (od hospodských půtek přes vylepování letáčků oblíbené strany po finanční podporu nějakého hnutí) nejsou vedeny primárně snahou skutečně něčeho dosáhnout, ale snahou signalizovat svoji příslušnost k určité zájmové koalici a budovat si image člověka s určitými hodnotami. To je tím snazší (= tím méně nákladné) na čím abstraktnější rovině se politická aktivita odehrává a čím menší je pravděpodobnost, že opoziční zájmové koalice se budou cítit naším jednáním skutečně ohroženy a budou považovat za nutné sáhnout k nějakým odvetným opatřením. Přeloženo do běžného jazyka: Levnější je, když budu svůj humanismus a snahu nalézt stejně smýšlející přátele signalizovat internetovou peticí proti násilí v zemích třetího světa, než když se pokusím narušovat aktivity lokální neonacistické buňky.

Článek je zajímavý celý, ale úvodní pasáž se mi líbí natolik, že stojí za přímou citaci, byť přímo nesouvisí s hlavní pointou (zdůraznění moje):

Long ago our primate ancestors learned to be “political.” That is, instead of just acting independently, we learned to join into coalitions for mutual advantage, and to switch coalitions for private advantage. Our human ancestors added social norms, i.e., rules enforced by feelings of outrage in broad coalitions. (...) 

In ancient politics, people learned to attract allies, to judge who else was reliable as an ally, to gossip about who was allied with who, and to help allies and hurt rivals. In particular we learned to say good things about allies and bad things about rivals, such as accusing rivals of violating key social norms, and praising allies for upholding them.

The Righteous Mind Challenge

Jonathan Haidt sází deset tisíc dolarů, že Sam Harris nezmění svůj názor na etiku/morálku. Harris totiž slíbil 10 000 USD tomu, kdo napíše esej, která by ho přesvědčila, aby opustil svá tvrzení prezentovaná v knížce The Moral Landscape. Vtipnou částí Haidtovy výzvy je analýza frekvence slov v knihách nových ateistů, která ukazuje vyšší výskyt slov asociovaných s vyjadřováním jistoty, než v jiných vědeckých i populárních knihách k tématu náboženství. Vede samozřejmě Harris s 2,24 % pro The End of Faith a 2,34 % pro Moral Lanscape. Např. v Haidtově vlastní knížce The Righteous Mind (velmi zajímavá záležitost, mimochodem, byť podle mého ponechává náboženství až příliš velký manévrovací prostor) se slov asociovaných s jistotou objevuje o polovinu méně.

Popravdě řečeno nevím, co si z výsledků odnést a nakolik může zvolená metoda o něčem vypovídat. Protože ale Harrise nemám rád, výzva mě dost pobavila. Moral Landscape jsem četl s chutí, místy i nadšením, ale když se mi Harrisovy argumenty v hlavě rozležely, nic hvězdného a vlastně ani přínosného v nich neshledávám. Pozdější knížečka o svobodné vůli (Free Will) je pak už dost přímočaře pitomá, pasáže o tom, jak se nemá lhát, mne straší dodnes. Sam Harris mi zkrátka přijde jako teatrální mluvka, který nadělá víc škody než užitku - je to prostě takový Tomáš Sedláček ateismu...

Počátky a konce politického řádu

V předchozím příspěvku jsem trochu rýpal do bártovského prorokování zkázy. Pokud ale Bárta mluví o nepotismu a kostnatění institucí, úplné výlety do fantazie to určitě nejsou - ustrnutím společenského vývoje vlivem stále organizovanějších zájmových skupin se zabývá dnes už klasickým způsobem Vzestup a pád národů Mancura Olsona (kap. 2 a 3 pro čtenáře stíhaného nedostatkem času úplně stačí), který je velmi zajímavý a přesvědčivý, byť asi nemá všechno úplně správně, a aktuálněji taky Francis Fukuyama v Počátcích politického řádu (The Origins of Political Order).

Zastavím se chvilku u Fukuyamy - jedna z jeho tezí je taková, že default módem uspořádání lidských společností je tribalismus, tzn. uspořádání založené na osobních vztazích a příbuzenství. Tribalismus tvoří ekvilibrium, ke kterému politické uspořádání společnosti konverguje. Různé institucionální filtrační mechanismy, které mají objektivizovat a odosobnit předávání moci, lze pak interpretovat ve světle toho, že v komplexní společnosti není tribalistické ekvilibrium nutně žádoucí. Jak mechanismus demokratických voleb, tak i systémy spíše totalitárního ražení využívající neosobní filtr Strany a jiné sofistikované mechanismy, o kterých dumal už Platon, jsou určeny primárně k tomu, aby se zamezilo předání moci příbuzným současných vládců. Z evolučně zakotvené preference lidí pro jejich blízké současně zároveň plyne trvalý tlak na obrušování a uvolňování těchto selekčních mechanismů (nejzajímavějšími z Fukuyamových příkladů jsou systémy vojenského otroctví Mamlůků v Egyptě a Janičářů v Osmanské řísi). Degeneraci politického systému vnímají Fukuyama i Olson poměrně deterministicky - úpadek směrem k tribalismu je nevyhnutelný, pokud nedojde k externímu šoku zpravidla v podobě války nebo jiné katastrofy, který stávající zájmové skupiny vyhodí ze sedla.

Můj optimismus ohledně vyhlídek naší civilizace, který je s popsanými argumenty v rozporu, se opírá o následující: Determinismus výše popsaného typu je podle mne přesvědčivý co se týče relativně stabilní společnosti. Od úniku z malthusiánské pasti je ovšem dějinný vývoj determinován primárně technologickou změnou, která coby "závody ve zbrojení" vytváří podmínky permanentní revoluce, jež nedopřeje dlouhodobým degenerativním trendům čas, aby se stihly projevit. Tekutá (post)modernita prostě kostnatění starých pořádků nesvědčí.

Fukuyamovy Počátky končí Velkou francouzskou revolucí a druhý díl je prý na cestě. Uvidíme, jak si poradí se světem po průmyslové revoluci.

A Brief History of Humankind

Stručná historie lidstva, kurz mně předtím zcela neznámého Y. N. Harariho z Hebrejské university v Jeruzalémě, pro mne byla jednou z prvořadých intelektuálních událostí loňského roku. Harariho přístup k problematice, který nazývá "bio-globální", je v některých aplikacích dost kontroverzní, ale nudit se u něj rozhodně nejde. Znamená jednak důraz na evoluční kořeny lidského druhu a odtud pocházející přirozenost, kterou si s sebou všichni neseme a která má v kontextu interpretace dějin důležitou úlohu (sociobiologického determinismu se ale bát netřeba), jednak hledání globálních civilizačních a "nadcivilizačních" trendů, které zřídka stojí a padají s nějakou jednou konkrétní událostí. Celé inspirováno (samozřejmě) Jaredem Diamondem. Lze si vůbec představit jiný smysluplný přístup k dějinám?

Další sympatická věc je, že nemusíme zase jednou poslouchat odvěkou argumentaci každého dějepisáře o tom, jak se studiem historie člověk může poučit pro současnost/budoucnost (což prý dokazuje dobrých pět paralel mezi staroegyptskou říší a současnou Evropou) - podle Harariho je cílem studia dějin se od historie osvobodit. Půvabné, není-liž pravda?

Pokud nemáte čas na celých cca 20 hodin videí, must-see je přinejmenším poslední, sedmnáctá lekce zabývající se transhumanismem. Člověk je cosi, co má býti překonáno...

Manifest Platonské jeskyně

Asi po týdnu se mi dnes podařilo překonat pocit, že blog by měl jako první příspěvek mít něco velkého a jedinečného - nic takového se tu tedy pro začátek nevyskytne a start bude celkem civilní, všední a prostý článku nobelovské úrovně.

K obsahu: Obsah bude stejně nevyhraněný a eklektický jako autor blogu - ekonomie, filosofie, dějiny, (univerzální) darwinismus etc. Budou se tu objevovat odkazy na články, které mi připadají zajímavé a hodné diskuse, snad i nějaké vlastní úvahy, recenze na knížky, reflexe myšlenek, které jsem porůznu vyčetl, nebo mě dokonce samy napadly, a další pokřivené stíny věcí.

Frekvence příspěvků bude záviset na kolísavé autorské morálce.